Kronika kapely ALMOST GOOD
1. etapa – Nadšení kloučci
Začalo to, když jsem jednou na základní škole dělal domácí úkol u svého stolu, který jsme zanedlouho s rodiči zrušili, protože v pokoji nebylo místo. Bylo mně… Ale to jsme odběhli trošku jinam. Když jsem tedy psal ty úkoly, poslouchal jsem kapelu Linkin Park. Najednou se ve mně zrodila touha a nápad založit svou kapelu. Rychle jsem napsal svému kamarádovi ze třídy Martinu Nováčkovi, jestli by nechtěl se mnou hrát v kapele, že by mohl scratchovat nebo hrát na bicí. On mi ještě rychleji odepsal, že by určitě do toho šel. V té době poslouchal stejný styl jako já. Další kamarád Vašek Steiger nám měl dělat zvukaře a poradce. Společně jsme se snažili přijít na nějaký příhodný název. Objevovalo se něco jako Buffet Boys nebo Litle skill boys. Tyto názvy nás ale spíš vždy rozesmály. Často jsme to zkoušeli jenom tak s kytarou a s gramofonem značky Tesla, na který Martin scratchoval. Vašek jen smutně přihlížel, protože zatím nemohl točit s žádnými poťáky. Holky ze třídy z nás byly taky nadšené a dokonce nám samy vymýšlely texty. Později jsme si i trošku začali objevovat, co chceme hrát. Vždycky jsem měl rád americký punkrock. Poslouchal jsem kapely jako třeba Sum 41, Blink 182 atd. Snažil jsem se vymýšlet něco v tomto stylu. V té době jsme našli zpěváka Tegiho (nebo spíš on si našel nás), byl z jiné třídy, ale ze stejné školy, a já jsem zatoužil po vlastní elektrické kytaře. Šel jsem za svým taťkou, který měl ve studentských letech také kapelu a hrál na el. kytaru. Prý mu ji dali v divadle, kde ji používali jako kulisu. Taťka ji donesl k houslaři, který mu udělal pražce, osadil potenciometry a snímači. Chtěl jsem ji zdědit, ale bylo to komplikované, protože ji taťka prodal svému kamarádovi. Začali jsme společně zjišťovat, kam se poděla. Když jsme to po mnoha telefonátech zjistili, jeli jsme si pro ni. Vypadala úplně jinak, než když ji taťka měl (znal jsem ji z fotek). To ale nebylo důležité, důležité bylo, že to je ta Jolana, na kterou hrál tatínek, tak jsme ji koupili za 1 000,- i s takovým sociálním obalem. Později jsem vyžebral od mého pana učitele z kytary kombo za 300,-. Původní značka byla přebarvená a nastříkaná nová: Peavy. Později jsme s Vaškem zjistili, že opravdová značka komba je Vermona .. Od rodičů jsem si na narozeniny přál efekt – zkreslovač. Přišel jsem do obchodu Fila a po vyzvání jsem prodavače poprosil: „Prosím vás, nemáte takový ten efekt, který používají kytaristi třeba v kapelách jako Linkin Park, jestli ji znáte, a víte, co myslím. Šilhavý a dlouhovlasý pán na mě hleděl, jak právě vyoraná myš. Odpověděl: „To, co mají takové zahraniční kapely, stojí třeba přes 100 000,- a to jak se tak na tebe dívám nemáš.“ „No, nemám,“odpověděl jsem, „ale není třeba nějaká levnější varianta? Šilhavý dlouhovlasý pán se otočil a vyhrabal někde takovou stříbrnou krabičku Jakhammer od Marshall. „Můžu, to vyzkoušet?“ Zeptal jsme se. Mohl jsem. Jak jsem do kytary brnkl, nepotřeboval jsem už nic. Na otázky od rodičů, jestli to využiju a jak dlouho mně to vydrží, jsem odpověděl, že to je to, co potřebuju. Rodiče tedy s váháním za mě zaplatili 2 500,-Kč. Konečně jsem měl to, co jsem chtěl. S kluky jsme stále hráli na klasiku. Rozvíjení se v hudbě nám umožnila má učitelka ze základní školy, která nás vytahovala z hodin, když jsme ji poprosili, nebo jsme v hudebně hráli o volných hodinách. Dali jsme si jméno Almost Good (because Jesus is the best and we´re Almost Good – Nobody´s Good) . Já jsem hrál na klasickou školní kytaru a zpíval druhé hlasy. Tegi zpíval hlavní hlas a Martin bubnoval na klávesy. Každá klávesa měla svůj typ bubnu. Bylo to velice sociální, ale mě to uspokojovalo. Vystoupili jsme na několika vystoupeních, ale ne s vlastními písničkami, ale hráli jsme třeba od Green day - Wake me up, when september ends, od Blink 182 – All the small things nebo od Limp Bizet- Behind blue eyes. Tato sestava se rozpadla, protože Tegi nechtěl zpívat, že ho Bůh miluje, nebo, že God is the best. No a já jsem moc nechtěl, aby se v jedné písničce ptal lidí, proč nevěří v Boha a dával jim důvody, proč věřit, když sám nevěřil. Takže mně zbyl Martin Nováček a Vašek Steiger. Sám jsme se pustil do skládání písní pro kytaru a zpěv, nahrával jsem to přes kazeťák, znělo to strašně, ale mně nic jiného nezbývalo.
2. etapa – Jeden přišel, druhý odešel, třetí furt opruzuje?
Martin sliboval, že si vydělá, abychom mohli hrát. Na Tmelosu open, který byl v Olomouci, přišel můj kamarád Vítek, kterého jsem poznal na ping-pongu, který jsme hráli v Sokole. Na Tmelosu Open hrála kapela Children 4ever. Nás to tak nabudilo, že jsme se domluvili s Vítkem, že začne hrát se mnou a s Martinem. Vítek hrál na kytaru, ale potom ho začala lákat baskytara, to mně přišlo vhod. S Martinem jsme si začali vydělávat na brigádě, abych si mohl koupit lepší vybavení a on bicí. Až si něco vydělal, řekl, že to po prázdninách propil a utratil za oblečení. Po nějaké době Martin změnil na naši hudbu názor a říkal, že to je sračka. Takže nás opustil a já jsem ztratil bubeníka a zbyl mi Vítek a Vašek. S Vítkem jsme v té době už trénovali naše písničky, ale zatím jen s dvěma klasikami, protože zatím neměl baskytaru. To ale zanedlouho napravil. S Vaškem jsme nahrávali moje písničky, ale bylo to ještě sociálnější, než ten obal na mou el. kytaru. Nahráli jsme taky instrumentálku a myslím, že se nám povedla. Nahrávali jsme ji až do půl druhé v noci.
3. etapa – Hledáme bubeníka a zkušebnu, pište nebo volejte
S Vítkem jsme už nacvičili většinu z mých písniček a alespoň to mě drželo nad vodou. Ale pořád jsme neměli bubeníka ani zkušebnu. Byli jsme zoufalí. Modlili jsme se za to společně dost dlouho. Hráli jsme takhle spolu asi jeden a půl roku. Bylo to pro nás dlouhé období. Vítek stále říkal, že můžeme vzít Pepeho Pospíšila, který hrál na bicí, ale já jsem ho moc nemusel. V té době mně neseděl jeho humor a byl pro mě dominantním samcem, který si dělal nepřímo nárok na mé území a na má děvčata. Byla tu ale další a pro mě lepší příležitost. Do naší třídy přišel nový žák, byl z Mongolska a já jsem se snažil s ním skamarádit, protože vím, jak je těžké se začlenit do nové skupiny lidí. Jedině jak jsme se mohli domluvit, byla angličtina. Já jsem ji studoval docela dlouho, ale dobrý jsem v ní nebyl. Vzpomínám na naše první rozhovory, bylo to strašné, nic jsem neuměl říct, měl jsem zamotaný jazyk, ale dozvěděl jsme se, že hraje na bicí. Bylo to jakoby ho nám Bůh poslal, když jsme byli v nouzi. Chodil se mnou na křesťanské setkávání. Bylo to úžasné, protože se křesťanství nebránil. Měli jsme tedy bubeníka, ale neměl bicí a my jsme neměli pořádné nástroje a ani zkušebnu, věřili jsme však Bohu. Bylo to znavující. Už to skoro bylo nemožné. PJ propadl, protože česky pořád moc neuměl. Takže byl v nižší třídě než já. To nás oddálilo. Později jsem se s ním sešel, říkal, že si myslí, že se přibližuje Bohu a že v něho uvěřil. Bylo to pro mě úžasné. Pak jsem ale jel s Pepem a s mými sourozenci na mezidenominační konferenci v Havlíčkově Brodě. Tam jsem se s Pepem sblížil (jen kamarádsky) a začali jsme si rozumět. Spolu jsme tam prodávali křesťanské materiály. Nadopováni Božím slovem a kapelami, které tam hrály, jsme se domluvili, že bychom mohli spolu hrát. Byl jsem velmi šťastný. Oznámil jsem to Vítkovi i PJovi s obavami, protože mohl s námi stále počítat. PJovi to však nevadilo a říkal, že stejně chce do Ameriky na univerzitu. Tak jsme byli konečně kompletní. Neměli jsme však zkušebnu a Pepe neměl bicí. Já jsme si už koupil nové kombo a odposlech Laney. Vítek měl už basu a kombo. Stále jsme se za to modlili. Pepe sehnal zkušebnu, která však stála dost a já nechtěl, aby to Pepe musel platit celé sám a já jsem neměl 500,- nebo 333,- každý měsíc. Zkoušeli jsme se ptát v Domově mládeže, na mé zákl. škole, na gymplu, kde jsem už studoval, učitele z kytary (ten nám nabídl, že můžeme hrát v ZUŠ, ale museli bychom tam chodit alespoň 2, Vítek jezdil na baskytaru do Ostravy a Pepe neměl na to peníze ani čas, takže to nepřipadalo v úvahu), ptal jsem se rodičů, jestli bychom nemohli postavit sbor. dům, to nám ale neschválili, ptali jsme se v klubu Zóna, jestli by pro nás něco neměli. Měli a nebylo to moc drahé, jen to bylo potřeba odhlučnit. Jak jsme se o tom dozvěděli, zjistili jsme rozměry místnosti, rychle jsme jeli do Hornbachu pro zvukově izolační vatu, polystyrén a další potřebné věci k odhlučnění. Sháněli jsme plata od vajíček, vše bylo nakoupeno a stálo nás to dost peněz i úsilí, ale mně to nevadilo, žil jsem pro kapelu. Po další schůzce nám však oznámili, že to neprošlo přes komisi, a že tam nemůžeme zkoušet, takže jsme sbalili vše, co jsme kvůli tomu koupili a smutně, plni beznaděje odjeli. Vylepovali jsme inzeráty po celé Olomouci, modlili se a věřili. Ozvala se jedna paní, že by pro nás něco měla. Přes telefon jsme se domluvili na schůzce. Při sejití jsme zjistili, že zná Pepeho hrozně dlouho a že Vítek chodil s jejím adoptivním synem…..do školy?, i moji rodiče ji znali a ona sama byla věřící. Vypadalo to jako jasné působení Boha. Na inzerátu bylo moje jméno a ona nevěděla, kdo to je. Byl to pro mě zázrak. Domluvili jsme se, že bychom mohli hrát na její půdě. Plánovali jsme, jak to odhlučníme, věci jsme na to měli. Nastal zde však problém, jedna strana rodiny s tím nesouhlasila. Bylo to velmi dramatické a málem jsme přišli do křížku s policií. Paní nám dávala naději, ale potom už ani ona nesvolila a tak jsme v našem snu pokračovat nemohli. Tohle byla další rána do mého srdce plné touhy hrát pro lidi o Bohu, často jsme se ptal, jestli Chce vůbec Bůh, abychom hráli? Nebylo to jediné pochybení v naší kapele. Jednou, když jsme byli na setkání křesťanů v Brně, s kluky jsme se domluvili, že si večer půjdeme někam sednout. Tak jsme vyrazili, ani jsme to v Brně neznali, ale cestu jsme si pamatovali. Najednou jsme uviděli policii, jak stojí u silnice. S Pepem jsem měl šátek palestinu a mě napadlo, že uděláme úlet. Začal jsem povídat, co mě napadlo: „Hej, uděláme na ty fízly úlet. My si s Pepem nasadíme palestiny, že nám budou vidět jen oči, ty, Vítku poběžíš a my za chvilku vyběhnem za tebou, to bude hustý!“ Vítek napřed nesouhlasil, ale nakonec svolil. Byli jsme schovaní za dodávkou a všechno jsme si připravovali. Vítek vyběhl. Za chvilku jsme začali sprintovat s Pepem za ním a řvali jsme na něho na celou ulici: „Pojď sem ty grázle, heeeej!!!“ a další slogany, které nás napadly. Když jsme byli u Vítka, tak jsme se s Pepem otočili a k našemu údivu zjistili, že za námi jeden fízl běží. Nechali jsme Vítka a utíkali, co jsme mohli. Schovali jsme se do hospody a převlékli si věci a schovali palestiny, aby nás nepoznali. Šli jsme hledat Vítka.. Když jsme ho nikde neviděli, řekli jsme si, že už asi šel na privát mého bráchy, kde jsme byli všichni ubytovaní. Ale ani tam jsme ho nenašli, začali jsme se o něho strachovat. Najednou vyšel celej naštvanej zpoza rohu a začal nám nadávat způsobem, že kdybyste to cenzurovali, ozýval by se jen tón a pár zájmen nebo spojek. Naštval se tak, že se sbalil a chtěl jet domů. Nenašel však nádraží a tak se vrátil domů. Pořád ale opakoval: „Víte co, nejděte si jinýho basáka, kterej vám bude dělat debila.“ Hodně nás to zamrzelo, zvlášť od Vítka, který byl náš super kámoš a skvělej basák. Nakonec se mu to však rozleželo v hlavě a neopustil nás. (Ještě jednou, promiň, Vítku!) Stále jsme však neměli pořádnou zkušebnu a Pepe nebyl spolehlivý, když jsme se na něčem domluvili, tak třeba nepřišel, říkal, že je unavenej, nechtělo se mu. Cítili jsme se s Vítkem v situaci jako před lety, když jsme spolu hráli sami s kytarami na zahradě nebo u Vítka doma. Objevil se další bubeník - Pavel, kterého jsem potkal na jedné školní akci, měl rád punk-rock, poslouchal, to co my a měl bicí. Prostě ideální. My jsme však Pepeho vyhodit nemohli. Jednou jsme se s ním trochu chytli a já mu vyjádřil, že můžeme mít jinýho bubeníka. Pepe slíbil, že se zlepší. Ale my jsme po zkušenostech s ním nedoufali , že by se opravdu zlepšil a tak jsme to nechali pro Pavla otevřené, že to možná vyjde. Do třetice se objevil PJ, který chodil už do křesťanského sboru a hrál s námi ve chválící skupince. Věděl o naší situaci a nabídl nám, že by mohl hrát s námi. Společně jsme se s Vítkem a s PJ modlili: „Bože, jestli má s námi hrát PJ, prosím, pomoz nám najít zkušebnu.“ Hned další den mě napadla myšlenka na sklepní místnost ve VOŠ sociální a teologické – Dorkas, kde pracují moji rodiče. Byly tu překážky, které se však daly vyřešit. Taťka se měl zeptat ředitele školy. Dali jsme s PJ inzerát, že hledáme levné bicí. Ten stejný den se ozval člověk, který nám nabízel bicí Amati i s obaly za 6 500,-. Říkal jsem si: „Modlili jsme se a druhý den máme skoro bicí i zkušebnu.“ Viděl jsem to jako Boží odpověď na modlitbu, kterou jsme se společně modlili. Bicí jsme měli kupovat ve čtvrtek a zkušebna měla být s ředitelem projednána ve středu. Bicí jsme slíbili, že odkoupíme. Zkušebna nebyla zase tak jistá. Řekl jsem si, že budu věřit, že zkušebna bude a bicí budeme moci koupit, protože to bude jasná odpověď Boží. Zkušebna však nevyšla a bicí jsme museli koupit. Pepe se ozval, kdy začneme zkoušet, že má bicí a zkušebnu, psal Pavel, jak to teda vypadá a PJovi jsme pořídili bicí a napůl slíbili, že s námi bude moci hrát. Byli jsme v situaci, kdy jsme opravdu nevěděli, co Bůh po nás chce, neznali jsme cestu, kterou se máme dát. Bůh dal naději, já věřil a teď jsme se dostali někam, odkud neznáme cestu a tak jsme prosili Boha, aby to vyřešil, protože my nevíme. Dobře, Pavlovi můžeme napsat, že to nepůjde, i když na nás čekal s nadějí, ale nedá se nic dělat. Zbyl nám tedy PJ s bicíma, který je s námi ve stejném sboru a hraje s námi ve chválící skupince a Pepe bez bicích, ale se zkušebnou a se slibem, že to s ním ještě zkusíme, my jsme však nepředpokládali, že se zlepší a tak jsme začali počítat s PJ. Pepeho nemůžeme jen tak vyhodit, byl by to podraz a říct PJovi “sorry, nepůjde to“, to by byl taky podraz. Který je ten správný? Nevíme a tak se ptáme Boha. Chceme zpívat a říkat lidem o Bohu, jaký je, proč v něho věřit. Tento Bůh nám ale neodpovídá a my jsme v situaci, kdy jsme bezradní. A tak píšu tento příběh 24.1. 2009, teď je 13:45 a já s Vítkem držíme půst. Za chvíli se jdu modlit, aby nám Bůh dal odpověd. Stále věřím!!!!!
3. etapa – Bůh odpovídá, snad je to Boží hlas, který ke mně mluvil. 15:45, 24. 1. 2009
Modlil jsem se, pekl jsem Buchtu a připravoval si, co Pepemu napíšu. Vyvstala mně myšlenka, o které jsme sice dřív věděl, ale neuvědomoval jsem si, že to má hlubší význam. Uvědomil jsem si, že se s Pepem rozcházíme ve stylu hudby……………rozešli jsme se. Pepe je na mě naštvanej, ale já vím, že mám čistej štít. Teď si uvědomuji, že by to byl opravdu problém. Copak může někdo hrát v kapele, která hraje hudbu, kterou on nepslouchá?. Sám se vyjádřil, že by v kapele chtěl i saxofon, housle, klávesy. To já nechci. To bych odešel z kapely já. Snad jdeme boží cestou…
4. etapa – Bůh nám otevírá cestu
Ptali jsme se na zkušebnu všude možně, už jsem si říkal, že jsme se ptali snad všude, kde by to bylo možné. Teď mě napadla i jiná církev – Slovo Života, které mělo svoji vlastní místnost nebo objekt. Byli zde různé podmínky, smlouvy, které jsme měli dodržovat. Domluvili jsme se a jak natěšení Jarini jsme na to vlítli hned jak jsme mohli. Po 5 letech a mnoha probrečených nocích plných neoprávněných výčitek Bohu, po mnoha myšlenkách jako třeba: „chce vůbec Bůh, abychom pro něho hráli? Nemám to rovnou zabalit? Nezpychnul bych potom? Co je Boží cesta? Proč Bůh neodpovídá, proč mi dal naděje a já věřil, proč potom padli a já zůstal někde, od kudy navedla cesta? Co Bože chceš? Ty nechceš, abychom o Tobě lidem říkali, abychom zpívali pro tvé jméno? Co mám dělat?! Proč si mi dal dar, když mi ho nedovoluješ využívat naplno? Proč?!!!!
Po mnoha modlitbách jsme se konečně dočkali. Máme kde hrát. Máme bicí a bubeníka. Bůh vyslyšel mé volání!!! Haleluja!! Od konce února s klukama trénujem. Zkoušky jdou v pohodě a my zjišťujeme, že když se vždy před zkouškou pomodlíme, tak nám Bůh dává sílu, nápady a jde to mnohem lépe. Když začalo být začátkem dubna 2009 hezké počasí, šli jsme s rukama v sobotu 4.3. do parku zkoušet chvály na nedělní shromko, měli jsme šanci setkat se s mnoha lidmi, kterým se naše hudba líbila. Objevila se tam i autorka pár knih, se kterou jsme vedli zajímavý rozhovor. Zastavili se i dva nadšení borci pro hudbu, kteří Vítkovi nabídli 150W kombo, ale tuto šanci jsme promarnili, protože na rozdávání kontaktů nedošlo a tato nabídka se zamluvila jinýma kecama. Naše písnička So who´s right? se jim moc líbila a dokonce nám dali 60Kč na pivo – náš první honorář?.
Najednou přichází naše první vystoupení kapely. Děje se tak 8.4. 2009 přibližně v 18:30 v ZUŠ Žerotín. Zahráli jsme, co jsme uměli. Na stůl jsem dal vedle programu i překlady našich písní, které hned byly rozebrané, to mě udivilo a zároveň jsem byl nadšen, protože se lidé mohli hned při našem prvním vystoupení dozvědět tu super zprávu o Ježíši. Po nás byl docela dlouhý a hlasitý potlesk. Měl jsem opravdovou radost, děkoval jsem Bohu – konečně se mi plnil můj dlouhoočekávaný sen. Potkal jsem tam Vaška, který si mě náhodou přečetl na programu, když šel z fagotu domů. Ten o nás básnil celou cestu, jak jsme šli domů, dost mě to překvapilo, protože já jsme do pravého ucha dostával grády z mého komba, zleva Vítkova hutná basa a zezadu PJ, takže jsme nevěděl, jak zpívám a PJ nás taky neslyšel. Myslel jsem si, že to bylo nepodařené. Ale po koncertě přišla za mnou příjemná paní, zastupující pana ředitele, jestli bychom si nechtěli o týden později zahrát na Horním náměstí. Bylo to úžasné, další šance, jak oslovit lidi. Po cestě domů Vašek tvrdil, že si zasloužíme internetové stránky. Tak jsem řekl: „Dobrá,“ domluvili jsme se na 8:00, teď je 8:05, píšu náš příběh a jdu k Vaškovi nějak vymyslet webovky.
Je 6. června 2009 a my hrajeme na Roadshow v Bělkovicích-Lašťanech, hrajeme asi půl hodiny. Překladů našich písní, kterých jsme měli fakt kotel jsme rozdali PŘEDSTAVTE SI …….jen jeden. Nazvučení bylo divné, ale mám z toho dobrý pocit. My se ale teď soustředíme na 9. června, kdy hrajeme na Horním náměstí v Olomouci. Na náměstí bylo hrozné vedro, žádné pódium a my jsme se pekli přímo na slunci. Měli skluz, takže nám řekli, že budeme muset naše vystoupení zkrátit o polovinu. Docela nás to naštvalo, protože jsme měli problémy, abychom nacvičili toho co nejvíce, dřeli jsme jako koni a teď nám řeknou toto. Vybrali jsme nejlepší, co jsme měli. Nejlepší bylo, že jsme mohli rozdávat překlady našich písní a lidé mohli číst, o čem zpíváme, rozdalo se více než v Býkovicích?. Od této doby jsme se pomalu ale jistě připravovali na hudební soutěž kapel křesťanských sborů. Celý červenec a půl srpna jsem byl ve Skotsku, takže jsme cvičili až na konci prázdnin a to také ne moc, protože PJ musel být pořád v práci. Soutěž se udála 19. září 2009. Den předtím bylo Vítkovi hrozně blbě. Víte, co ho uzdravilo? 1 modlitba. Fakt, bylo to úžasné!! Když jsme viděli a slyšeli úroveň ostatních kapel, začal jsme být dost nervózní (kluci se zdáli být v pohodě). Hodně jsme se za soutěž modlili, ne ve smyslu, abychom ji vyhráli, ale aby to vyhrála kapela, která to má vyhrát. Dali jsme do toho, co jsme mohli a …………..VYHRÁLI JSME!!!! Cena pro vítěze je nahrávání alba. Bylo jsme z toho ohromně nadšení a naše okolí taky, protože nám to hodně přáli. Teď připravujeme všechny písně, které umíme, zdokonalujeme, připomínáme si je a připravujeme se na nahrávání alba – další odpověď od Boha, že to má smysl a že jeho cena je, abychom hráli a zpívali lidem o tom, jaký je úžasný Bůh.